Proslov před větším množství lidí. Prezentace a desítky očí hledící jen na vás. Už jenom taková představa vyvolá v nejednom člověku pocit hrůzy, natož je-li jedinec introvert. Mission impossible? Nikoli, pakliže se zaměříme na to, na co se můžeme u sebe jedině spolehnout, což je v případě introverta jeho nitro.

Pod označením “introvert” si běžně představíme uzavřeného, plachého, těžce čitelného a společensky méně aktivního jedince, jenž už nemůže být více vzdálen lidem, kteří jsou veselí, komunikativní a přátelští a kteří se tak nějak bez větších obtíží domluví v podstatě s každým. Pozici, kterou si introverti v průběhu času v místní extrovertně zaměřené společnosti vydobyli, můžeme shrnout pod označení “extrovertní introvert” a tím je v zásadě řečeno vše. Introverze na své skutečné uplatnění teprve čeká. Úkoly všedního dne ovšem na introverta nepočkají. Ať už se jedná kupříkladu o úlohu mluvit před větším množství lidí či zvládnutí vedení týmu, nic pro něj není ztraceno.

Úskalí zobecnění lidí na jednotlivé typy.

Nejprve pojďme urovnat několik předsudků. Obecné dělení lidí na introvertní a extrovertní neznamená, že se člověk chová vždy a za všech okolností pouze podle jednoho neměnného schéma. Jednak má každý z nás vícero životních rolí, přičemž jedna nás přirozeně do společenského dění zapojuje, zatímco druhé je bližší soukromí a nutnost koncentrace. Redukce na “buď a nebo” je většinou produktem všelijakých testů osobnosti a potřebou “zaškatulkování” (plynoucí z neschopnosti porozumět lidem). Ale rozdíl mezi realitou člověka a výsledkem testu je asi takový jako dívat se na fotografii krásného místa nebo na něm být. Test postihne povrch, ale nepronikne k podstatě. O extrovertovi pak hovoříme v případě, kdy je jeho většinové, habituální zaměření extrovertní, resp. introvertní v případě introverta.

Druhým úskalím je naše schopnost přehlížet, že existuje jak svět vnější (objektivní), tak i lidská zkušenost v něm (ono subjektivní). Jedno bez druhého ztrácí význam. Říci však dnes o někom, že je “subjektivní”, zní téměř jako výtka. Zapomínáme přitom, že vše, co kdy člověk vymyslel, nejprve vzniklo v jeho nitru. Pro člověka je tak důležité mít v rovnováze jak svůj vztah k vnějšímu světu, tak i k sobě samému.

Principy extroverze a introverze a jejich zjevné a skryté působení.

To, čím se tyto dva typy liší, je směr zaměření pozornosti. Extrovert jej orientuje na vnější svět, druhé lidi, kteří poskytují vodítko a je jimu upoután zájem za cenu přehlížení vlastních potřeb. Neočekává totiž, že ve svém nitru narazí na cokoli hodnotného. Subjektivní potřeby jsou vytěsněny či uměle poníženy, čímž ovšem nezmizí, jen se přesunou mimo oblast naší vědomé vůle. Primárním je tak vztah k vnějšímu světu, zatímco vztah k sobě vede nevědomím. Z nežitých vlastních potřeb se stávají nutkavé nároky, které je postupně třeba začít tlumit alkoholem či “léky na dobře.” Jejich dlouhodobé přehlížení nakonec může vyústit v životní krizi, nemoc, zhroucení nebo rozpad soukromého života. Takto si ono přehlížené (skrytý vztah k sobě) vynutí naší pozornost silou.

Introvert naopak opírá svou pozornost o to, co se odehrává v něm. Mezi sebe a vnější svět staví svůj subjektivní názor. Je to právě vztah k vnějšímu světu, který je v případě introverta sekundární a vede nevědomím, kde je opět zatížen jeho typickými projevy, tentokrát strachem a úzkostmi z druhých lidí, které jeho okolí může vnímat jako zbabělost v prosazování vlastních názorů.

Čím víc se ovšem tlaku vnějšího světa vyhýbá (čemuž by se vyhýbat neměl, neboť vnější svět prostě existuje), o to větší moc nad ním tento svět (a druzí lidé) získávají. Ničeho se nakonec introvert nebojí více, než afektů druhých lidí, až se ideálem stane opuštěný ostrov.

Proč se všude řeší pouze introverze?

Ať už je to tím, že na nás na každém rohu něco volá a strhává naši pozornost nebo tím, že na sebe (tj. ven) pozornost strhávají rodiče v průběhu výcviku, jemuž se říká výchova, výsledkem je jakási předpojatá optika, v jejímž důsledku je nejeden introvert “přeškolen” na extroverta.

Společnost se ovšem takto může profilovat pouze s tichým souhlasem obou typů. Extrovert to má zdánlivě snažší, neboť je do současného světa lépe vybaven, zatímco introvert se díky zpronevěře své vlastní podstaty ocitá v pozici jakési podivné menšiny. A tak se řeší, jak mu pomoci v pro něj příliš hlučném světě, zatímco skutečný problém tkví v příliš jednostranně zaměřené současné společnosti, která produkuje zástupy neurotiků, jakkoli navenek úspěšných.

“Souboj” samozřejmě vítěze mít nemůže, protože klíčem ke spokojenému životu je rovnováha mezi světem vnějším a vnitřním. Takto je definována výzva pro oba typy. Nakonec i introvert, který se vydá cestou popření své vlastní povahy, dopadne podobně jako příliš jednostranný extrovert a často vyhoří.

Introvert na scénu!

Je zřejmé, že popasovat se s velkou prezentací nebo proslovem před nastoupenou jednotkou je pro introverta těžší. Ale představa, že bychom jej měli nějak speciálně chránit, rozhodně není na místě! Introvert, a každý dospělý člověk, se musí naučit se prosadit a postarat se o sebe sám.

Druhým omylem je chtít prezentovat jako určitý “idol”. Dodnes mám v mysli vzpomínku na jednoho nejmenovaného Argentince, který svým projevem dokázal rozdmýchat vášeň a chuť dělat změny v relativně velké, spící korporaci. To, co mělo účinek byla autenticita projevu (a tvrdošíjné opakování), který apeloval na emoce lidí. Ale chtít jej slepě kopírovat? Výsledkem by byl rozpačitý projev. Skutečnou sebedůvěru získáme jen tím, že překročíme vlastní stín.

Co tedy v takových situacích dělat? Ze všeho nejvíce je potřeba se vrátit ke své podstatě a přestat přemýšlet o tom, jak bude můj projev znít a líbit ostatním. Na začátku totiž stojí nejistota zda to, o čem budu mluvit, má vůbec nějakou hodnotu, proti čemuž se snažím všemožně pojistit. Výsledkem je utkvělá představa, že projev a prezentace musí být perfektní a obsahovat ne méně než 120 % všeho, co o tématu vím. Přitom nejeden řečník si vystačí s omíláním tří témat pořád dokola. Jak je to možné? Je přesvědčen o důležitosti svých sdělení (jakkoli by měl mnohdy pochybovat právě on).

Tyto pojistky proti strachu a nejistotě nám mají zajistit, aby byl náš projev dobře ohodnocen okolím. Ale chtít po druhých, aby za nás ocenili to, co neumíme ocenit sami, je naivní. Zaměřit se na to, jak vyzním sám sobě a přisoudit hodnotu svému nitru, jsou životní úkoly každého introverta. Tento krok je zprvu nejistý (uvěřte něčemu, čemu jste doposud nepřikládali hodnotu!). Jenže právě přesunutí pozornosti k sobě odejme druhým lidem část onoho přílišného vlivu.

Soustředím-li se na to, co o daném tématu vím, zbývá mi se vyrovnat “už jen” s tím, aby celá prezentace dávala smysl. Hlavní sdělení a tok informací se dá ovšem lehce odladit s pomocí kolegů (víc očí vidí víc). Kde je vůle, je i cesta.

Introvert a vedení týmu

Ani vedení týmů není introvertům zapovězeno. Naopak! Každý z nás jsme silný v něčem jiném a schopnost vést hlubší a smysluplné konverzace jeden na jednoho je nedocenitelný poklad vlastní každému introvertovi. Tuto formu lze bez větších obtíží využívat jako většinovou, pakliže vím, že právě ona je mou hlavní a nenechám se rozhodit názory, že “by to mělo být nějak jinak.” Ve výsledku se mi může podařit zahrnout více lidí do vícero aktivit. Otevřenost nemusí mít jen podobu okouzlujícího povídání, ale i sdílení správných informací včas. Slabší místa je ovšem potřeba rovněž vnímat a přistupovat k nim odpovědně. Introvert může zejména působit uzavřeně. Lidi se pak typicky bojí přijít s problémem dokud nebývá příliš pozdě. Je potřeba postarat se o vyřešení nejasností hned na začátku a počítat s tím, že nejasnosti zkrátka vznikají. Co je jasné introvertovi hned, nemusí být ani zdaleka jasné všem. Zodpovědnost za to, že mi druzí lidé porozuměli ze mě nesejme nic než moje vlastní vykročení z komfortní zóny. Víc chválit a víc podporovat může být principiální doporučení, protože právě v těchto oblastech se nedostatky u introvertů vyskytují nejčastěji.

Introvert a životní potřeba klidu

Nejeden introvert touží po tichu a klidu a často tuto potřebu řeší ve vnějším světě. Určitá potřeba samoty je nám introvertům vrozená, ale kompenzační reakce v podobě uzavírání se do sebe, stranění se lidí či odhlučňování svého okolí nám klid nepřinesou. Už ze své vlastní podstaty musíme pochopit, že jako introverti máme začít hledat uvnitř. V našem případě je to vždy rámus v nás, co nám nedá chvíli pokoj. Rámus, který sice nepříjemně, ale přesto (nebo právě proto) vzniká, aby konečně nasměroval naši pozornost tím správným směrem.

Nechtějme po druhých, aby naše problémy řešili za nás. Po každé velké prezentaci přijde nejenom euforie, ale i únava a potřeba být chvíli sám se sebou. Můžeme protestovat, ale to je tak všechno, co s tím můžeme udělat. S těmito dopady je potřeba začít počítat, protože to, jak se postarám o sebe, je pouze moje odpovědnost. Plody svého úsilí budu sklízet sám.

Podobně je čas v práci, kdy mohu v klidu přemýšlet či na něčem pracovat časem navýsost produktivním a jako introvert zde nejen nejsem v rozporu, ale naopak, mám jakousi konkurenční výhodu. Výhodu, že nemusím vždy a u všeho být. A schopnost důkladně promýšlet svěřené úkoly je k nezaplacení.

Článek vyšel v lehce upravené podobě na forbes.cz