“A co ty vlastně umíš?” zněla otázka, kterou mi před několika lety položil kamarád poté, co jsem se rozkoukával po propuštění z práce. Zněla mi v uších překvapivě dlouho, vždyť jako ještě donedávna produktový ředitel jedné z největších firem v Čechách bych měl znát odpověď raz dva, ne? Pocit vlastní sebehodnoty se už ovšem tou dobou ocital pod značným tlakem. Cesta na vrchol a zejména pak zpátky na zem byla proklatě rychlá a vedla k pocitu, že jsem úplně…no však víte kde. A navíc k pocitu, že nemám ani ponětí o hlubším smyslu toho všeho, co se událo, natož o příčinách a souvislostech uvnitř sebe.

Jak vypadal pohled zvenčí?

Pocházím z Mostu, rodiče se rozvedli ještě před mým narozením, vyrůstal jsem jen s mámou, bez táty, kterého jsem vídával párkrát ročně. Nikdy jsem neměl žádný zásadní problém, vyjma několika důtek. Měl jsem štěstí, nikdy jsem se nemusel moc učit a určitá drzost mi tak skoro vždycky hladce prošla. Vzpomínám si, že jsem celou dobu nevěděl, co bych chtěl nebo měl dělat. Vyrostl jsem ale z obyčejných poměrů a měl díky tomu dostatek odhodlání něco dokázat. Po dostudování VŠ jsem přes technické profese získal roli v mezinárodním projektovém týmu – velké projekty, velké rozpočty a hodně cestování. V mých 26 letech mi svět ležel u nohou. Doplnil jsem si vzdělání v oblasti managementu a marketingu a mířil vzhůru. Rok na to už jsem si v jiné firmě stavěl svůj první tým a za další dva roky dosáhl své vytoužené mety – stal jsem se ředitelem ve velké firmě a celkově jsem vedl spořádaný život. Manželka, syn, pes a rozestavěný dům za Prahou. Snil jsem už jen o černém BMW, které mi na výčtu úspěchů tak nějak stále chybělo. Zkrátka obrázek jako z reklamy na hypotéku.

Pád ráje a iluzí – a jak jsem jej prezentoval.

Takto napsáno, a i takto viděno, jsem mohl na sebe a svou cestu nahlížet jako na úspěšnou. Jenže rok se s rokem sešel a dostavilo se to, čemu se společensky říká životní krize. Vše začalo nečekaně; smrtí mého otce, před níž jsme se dlouho neviděli a naposledy se nerozešli zrovna v dobrém. Najednou bylo jasné, že to, co zůstávalo nevyřčeno a nevyřešeno, zůstane neuzavřené navždy. Táta tu pro mě sice nikdy nebyl, ale nyní to tak už bude napořád.

Za půl roku na to jsem zjistil, že v našem vztahu s manželkou existuje ještě někdo další. A tak to, čeho jsem se v životě bál nejvíc, a sice že nebudu žít společně v jedné domácnosti se svým synem, se mělo stát skutečností. Hlavně nebýt jako táta! Hlavně nebýt jako on, říkal jsem si.

Do té doby jsem horší situaci nezažil, navíc jsem si v tu dobu odmítal připustit svůj podíl viny, jakkoli je zřejmé, že ve vztahu musí na vše být dva.

K tomu se stupňoval stres v práci. Na spadnutí byla změna vlastníka a rostla obava, že mě k tomu všemu ještě určitě propustí. Až nakonec tělo řeklo dost!

Perspektiva se mi změnila ze dne na den, neboť se u mě objevilo podezření na závažnou nemoc, jejíž jméno jsem si odmítl byť jen zapamatovat (a do dneška ho nevím). V den, kdy se vedení firmy oficiálně představoval nový majitel, jsem byl na cestě do Ostravy na první ze série vyšetření. Následující měsíce se z jedné strany hromadily termíny na další a další vyšetření a z druhé strany úkoly od nového majitele, aby se nakonec sešly i zprávy z obou stran najednou: všechny výsledky ukazují na zachycení nemoci včas a v rámci reorganizace budu muset v práci skončit. Ulevilo se mi, celý následující měsíc jsem prakticky prospal. Bez práce, bez vztahu, ale zdravý!

Takto by se celý příběh dal prezentovat navenek a takto jsem jej i po nějakou dobu skutečně prezentoval. Každý problém má ale své hlubší příčiny, které jsem musel teprve odhalit.

Navenek versus uvnitř?

Proč já? Proč se to všechno muselo stát zrovna mně? Ptal jsem se sám sebe, tedy spíše sám sebe litoval. Do mysli se mi vnucovala potřeba to celé nějak pochopit a všemu porozumět. Proč se mi nedaří navázat funkční vztah? Co tedy doopravdy umím? Kdo vlastně jsem?

Jednoho rána mi kamarádka poslala odkaz na článek “Nevěra jako cesta do vlastního nitra” a ačkoli jsem úplně netušil, co vše se za tím skrývá, bylo mi v tom okamžiku jasné, že se musím vydat “tudy”. Překonal jsem počáteční stud, rozhodl se, že přestanu frajeřit a s tím vším, co prožívám, se svěřím terapeutce. Začalo pátrání po příčinách, pátrání v minulosti. Jedna z prvních vět, kterou jsem na pověstném křesle pronesl, byla “Však já jim ještě ukážu!” Právě od tohoto postoje, který jsem si do té doby neuvědomoval, jsem postupně začal odmotávat celý vnitřní příběh. Komu a co ukážu? Co ukazovat teď, když všechno to, kým jsem byl, jaké jsem měl postavení, rodinu a plat, zmizelo jako pára nad hrncem? Najednou jsem byl v situaci, kdy telefon zazvoní za celý týden jen párkrát a pozvánky na různé akce, které se dříve jen hrnuly, zmizely úplně. Byl jsem nikdo. Pocity, kterými bych tehdejší stav nejlépe vyjádřil, bych popsal jako totální bezmoc, selhání a nekonečnou ostudu za to, “jak jsem to dopadl.”

Odkud se ten pocit naprostého selhání ale bere? Z čeho jiného odvozovat to, kým jsem, když ne od dosaženého úspěchu? Postupně jsem si začal uvědomovat, že to, jak o sobě smýšlím, odvozuji pouze od toho, co si myslí nebo co řeknou druzí lidé. A rovněž to, že za větou “já vám ukážu” stojí skrytá potřeba dokázat svému otci, že udělal velkou chybu, když mě opustil.

Problém s budováním sebeobrazu nespočívá v tom, že vydělám hodně peněz, mám velké auto a jsem navenek úspěšný. Problém spočívá za prvé v tom, že je sebeobraz postaven na vnějších faktorech, díky čemuž se na nich stane člověk závislý, neboť je nemá ve svých rukách, ve své moci. Druhá potíž je v tom, co se do tohoto obrazu nehodí, co tam jaksi nepasuje. Tyto vlastnosti jsem sám před sebou vytěsňoval, popíral, ale ony tím tak jednoduše nezmizí. Nemají kam. Protože, zkrátka řečeno, každá mince má dvě strany. Lze to dobře vidět i na onom vnitřním postoji “já vám ještě ukážu”. Vytrvalost a houževnatost, které z něj vyplývají, jsou právě těmi vlastnostmi, které mi v průběhu kariéry hodně pomohly. V protikladu k nim ale ze stejného místa vyplývají i jiné vlastnosti a pocity. Strach z odmítnutí, strach ze selhání, přecitlivělost na jakoukoli kritiku a problém s autoritami všeho druhu.

První pohled do sebe tak nenabízel, na rozdíl od pěstovaného sebeobrazu, nic moc pěkného. Ne nadarmo se člověku dívat do svého nitra nechce a volí to až jako jednu z posledních cest. Protože to, s čím jsem se setkal, byla spoušť.

Kde jsem si dříve myslel, že jsem zdravě asertivní, uvidím pýchu a pocit nadřazenosti. Kde jsem vinil za svou situaci druhé, uvidím neschopnost připustit si byť jen kousek vlastní viny. Kde jsem viděl sebejistotu, vidím jen malé, vystrašené a křičící dítě. Krajina plná nejistoty, strachů, předsudků, bolesti, pocitů méněcennosti a obav z citové blízkosti. Pocit, že potřebuji něco dokázat nebo se někomu zavděčit, abych měl pro druhé hodnotu, a také to, že každý člověk to má určitě lepší než já. A bezmoc a vzdor a hlava, která má na vše uspokojivou výmluvu. Ale především pocit tíže betonu na hrudi, pod kterou byla jen prázdnota.

Ať už se uvnitř objevilo cokoli, dokud jsem si nebyl ochoten přiznat, že je jen a jen moje zodpovědnost jak s tím vším naložím, byla cesta vpřed nemožná. Je to logické, hledal jsem uznání venku, nutně tam musím hledat i strůjce svých potíží. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že je to celé moje. Batoh plný bordelu, který si nesu stále sebou a nikam před tím neuteču, protože zkrátka není kam. Pátráním v minulosti jsem našel příčiny některých svých problémů, ale nikoli všechna řešení. Až v okamžiku, kdy jsem pochopil, že minulost už nezměním, že jediným důkazem, že se to tak mělo stát, je to, že se to tak stalo, se otázka “proč zrovna já” změnila v otázku “k čemu mi to má sloužit a co mi to má ukázat?” Popravdě, moc se mi do toho všeho nechtělo, ale o počáteční motivaci jsem měl postaráno v osobě svého malého syna. Pamatuji si jako dnes ten okamžik, kdy mě Áďa nechtěl poslechnout a já na něj začal křičet. On se zastavil, sklopil oči a zůstal stát. V ten moment jsem věděl, že se sebou musím něco udělat, protože ať už se stalo cokoli, tohle je můj problém a nikoli jeho.

Co všechno se uvnitř skrývá? Co skrývám já?

Nelze se dívat dovnitř a pokračovat dále v tom, že se prozkoumá jen to, co se hodí, a vynechávat to, co se nehodí. Celý příběh by byl neúplný a pro mě tudíž nepravdivý, kdybych psal o své cestě a vynechal přitom pro mě nejvíc citlivou oblast – svojí sexualitu. Poprvé jsem u sebe zaregistroval přitažlivost ke klukům někdy v pubertě. Nevím, jestli mě to víc vyděsilo nebo znechutilo, ale každopádně jsem to jako něco, za co jsem se neskutečně styděl, schoval a rozhodl se, že se nikdo nikdy nic nedozví. Říkal jsem si, že když mě doposud zajímaly holky, určitě jsem normální. Pár zkušeností (slovy dvě) jsem s klukem měl, ale bylo to bez citů, z čehož jsem vyvodil závěr, že normální prostě jsem. S postupem času narůstaly fantazie, které jsem ventiloval sledováním gay porna. Já byl ale bytostně přesvědčený, že prostě gay nejsem, že to je normální projev, maximálně lehčí bisexualita. Navíc co by o mně řekli lidé a má rodina? Zcela určitě to neodpovídalo větě “já vám ukážu.” Rozhodně jsem tak neměl v plánu nic víc zkoušet a zjistit pravdu o tom, jak to doopravdy mám. Na jakoukoli pochybnost, která se vynořila, jsem si vytvořil síť zdůvodnění, racionálních odpovědí a sebeklamu. Vidět realitu takovou, jaká doopravdy je, jsem nechtěl. Ta se tudíž ocitla vytěsněná v nevědomí. Platí, že co je nevědomé, projeví se jako osud. V okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že manželka někoho má, a že jedním z důvodů je i kvalita, nebo spíše četnost, našeho sexuálního života, jsem si rozhodně odmítal připustit, že by to mohlo mít s mojí sexualitou jakoukoli souvislost. Znamenalo by to vypustit džina z lahve, což jsem v tu dobu nedokázal.

Jenže. Aniž jsem to zaznamenal, začal jsem se vlamovat do uzavřených dveří z druhé strany. Vztahy, které následovaly po rozchodu, končily každý stejně. Vzplanutí vášně a její následné rychlé opadnutí. Když se situace opakovala potřetí, tak nějak mi došlo, že příčina je a musí být ve mně. Trochu naivně jsem si myslel, že když budu pátrat v oblasti vztahů, sexualitě se jistě půjde vyhnout. Samozřejmě na ni nakonec došla řada také. Nešlo hledat příčiny a nebýt k sobě naprosto upřímný. Měl jsem před sebou pro mě doposud nejtěžší téma, k němu plno představ a předsudků, ale žádnou zkušenost. A bez zkušenosti nevíte reálně nic. Strachu vstříc, jenže zkušenosti, které následovaly, jen potvrzovaly ony dvě z mládí. Kluci mě přitahují tělesně, ale vůbec ne citově. Nedovedl jsem si například ani představit dát klukovi pusu nebo se obyčejně přitulit. Řešil jsem tento konflikt v sobě téměř dva roky. A byl to konflikt mezi tím, zda jsem homosexuál či heterosexuál, nic víc, nic míň. Až se vše změnilo během asi prvních 5 vteřin, kdy jsem potkal Erika a přitažlivost se spojila s citem. Několik prvních týdnů ve mně ještě probíhal souboj mezi normálností a pravdou. Vnitřní autorita zkoušela co mohla. Panické představy, že mě někdo jako homosexuála zbije na zastávce, scénáře, co vše si o mě pomyslí lidé, jaký to bude mít dopad na mou práci, strach z úplného neznáma, zklamání z toho, že už nikdy nebudu mít další děti.

Naneštěstí pro tento vnitřní hlas jsem měl díky lepší pozornosti k tomu, co se ve mně odehrává (což je nedocenitelný produkt meditace), v ruce nástroje pro rozlišování. Rozlišování mezi pravdou a iluzí, realitou a sebeklamem.

Nebyl to proces ani rychlý ani příjemný, ale nakonec se mi neuvěřitelně ulevilo. Poslední úkol byl jít s pravdou úplně ven. No jo, ale po tolika letech? Nejvíc mě mrzelo to, že jsem nebyl upřímný ke svým blízkým a přátelům. Neudělal jsem to v době, kdy jsem to v sobě objevil, a pak už bylo pozdě. S každým dalším dnem by ale bylo ještě později. Opět, strachu vstříc a nejen přijmout kdo jsem, ale i se za to postavit.

Vše hledej uvnitř.

Na otázku co doopravdy umím, jsem nějakou dobu prostě neuměl odpovědět. Uměl jsem od všeho něco, a dalo by se říct, že jsem vynikal právě v té univerzálnosti, což sebou nese pocit určité frustrace, neboť v univerzálnosti není zahrnuta potřeba seberealizace. Ale co umím já, o co se můžu opřít a o co mám v životě hluboký zájem? Hlubokým zájmem myslím oblast, ve které vás neúspěch neodradí, ale naopak povzbudí. Oblast, ve které pokaždé, když narazíte na něco, co nevíte, tak se zaradujete, protože to je důvod pro hlubší zkoumání. Je to oblast, která vás vyzývá každý den a občas vám také nedá spát. Navíc v mém konkrétním případě i oblast, ve které na komentáře z vnějšku (zpětnou vazbu) nereaguji podrážděně a přecitlivěle, ale prostě jako na podněty k bližšímu prozkoumání.

Pohledem nazpět na cestu, kterou jsem prošel, se začaly jednotlivé události spojovat a bylo možné vystopovat dráhu, trend určitého smyslu. Největší trápení, úspěchy nebo naopak selhání, zdroje radosti i frustrace začaly zpětně dávat smysl.

V mé dosavadní práci to byla oblast rozvoje lidí, která byla a je mým největším zájmem a kladl jsem na ni vždy největší pozornost. Komunikace, řešení konfliktů, rozporů, výběr a rozvoj lidí a jejich další směřování.

Současně k tomu jsem pokračoval (a pokračuji) v sebepoznání a začal jsem studovat hlubinnou psychologii. Právě v této oblasti jsem začal nacházet odpovědi na své nejhlubší otázky a objevovat smysl věcí. Postupně jsem si uvědomoval, že spíše než úspěšný manažer jsem někdo, kdo pracuje s lidmi, pomáhá jim řešit jejich pracovní i osobní problémy a zabývá se lidskou duší.

Strachu vstříc!

Rozhodl jsem se vydat vlastní cestou. Není prošlapaná, nenabízí žádné jistoty a potkávám na ní jak strach a obavy z budoucnosti, tak i dobrodružství a radost. Jediné, na co se mohu spolehnout je to, co mám v sobě, a na své dosavadní zkušenosti, úspěchy i chyby. Bez jejich přijetí a uznání by nebyla úplná, neměla by kořeny, ze kterých by mohlo vyrůstat to nové. Ostatní lidé mě buď obdivují nebo se nade mnou podivují, ale hledat pravdu “tam venku” přestalo dávat smysl.

Ano, jako včera si pamatuji všechno to, po čem jsem dříve toužil – být bohatý, mít postavení, a to zapeklité černé BMW. Bylo to nakonec mnohem jednodušší než se postavit za to, kdo jsem.

Smysl.

Některé věci se vyřeší tím, že odhalíme jejich skutečné příčiny. Některé ale jenom tím, když v tom všem nalezneme pocit smyslu. Člověk život beze smyslu nesnese. Hledání smyslu mi dodalo chuť začít u sebe věci měnit a vzít zpět zodpovědnost do vlastních rukou.

A tak vznikl meaning.cz – terapie sebepoznáním.