Známe to všichni. Otázka nezní zda, ale proč. Nadáváme, ukazujeme prstem, hledáme viníka, snažíme se obhájit nebo vše detailně vysvětlit, jindy se vyhýbáme. Jsou to všechno symptomy toho, že se něco dotklo našeho pocitu sebehodnoty. 

Co se v takovou chvíli děje?

Bolístky v nás, strachy, že “nebudu dost dobrý”, “že nebudu přijatý”, “že to je potupné” se přihlásily o slovo. Slyšíme v takovou chvíli otázku nebo útok?

Jakmile se něco dotkne našeho pocitu sebehodnoty, a nemáme-li tato místa své zranitelnosti ošetřena, není zbytí, než si danou věc vzít osobně. Proč? Jednoduše proto, že to bolí. Ano, slyšíte dobře, bolí. Kdyby ne, nebude naše reakce tak “přecitlivělá.” 

Navíc nikdo se nechce dobrovolně vystavit pocitu, že by snad nebyl dost dobrý nebo stál za h…a tak v situaci, kdy takový pocit začne hrozit, spustí se automatické obranné reakce – tedy to, čemu pak běžně říkáme “že si to někdo vzal osobně”. Jeden začne překotně řešit, jiný propadá pasivitě, třetí se stane “emocionálním”. 

Co s tím? 

V prvé řadě nesoudit, nehodnotit, ale vnímat. Začít si uvědomovat, jak to ve mně vypadá, když se rozjede automatická reakce. Poznáme  ji tak, že když se sami sebe zeptáme, jak dobře je nám taková reakce a pocit s ní spojený známy, odpovědí bude, že jsou nám známy velmi dobře. Pak víme, že nereagujeme na přítomnost, ale na něco z naší minulosti a že naše optika není objektivní. 

Poté je potřeba se vystavit neznámu. Neznámu v tom smyslu, že jaký bude průběh automatické reakce a její následné dozvuky dobře víme. Změnou je lepší vnímání a uvědomování si sebe sama (odtud sebe-vědomí). Co se to se mnou děje? Co mi je? Co potřebuju? 

S ochotou připustit si vlastní zranitelnost (co se mě dotýká, se mě týká), půjde s každým dalším krokem vnímání emocí lépe. Skrytá bolest totiž vystřeluje svou energii přímo do jednání, které je tím ovlivněno. Naopak naše schopnost vnímat i nepříjemné pocity umožňuje jejich zpracování. A co zpracujeme, nemusíme znovu zažívat. Jakmile nám dojde, že ve chvílích, kdy za nás jedná autopilot, odvozujeme nevědomě pocit své hodnoty z toho či onoho projektu nebo problému, jsme jednou nohou z problému venku.  Přáli bychom si totiž podobný způsob zacházení například pro své děti? Předpokládám, že  nikoli. Pokud jsme se se sebou takto naučili sami takto zacházet, je to v důsledku dobrá zpráva. Neboť máme možnost se to naučit znovu. A lépe. Zranitelnost je totiž slabostí jen tehdy, když se jí vyhýbáme nebo se za ni naopak schováváme. Pokud se s ní naučíme zacházet, je pak zdrojem růstu, změny a nové energie.