• V náročné profesi často čelíme strachu ze selhání, protože svou identitu a sebehodnotu spojujeme s tím, co děláme
• Příčinou je vnitřní pocit, že nejsme dost dobří nebo že si musíme zasloužit, aby nás lidé měli rádi
• Klíčem ke změně je upřímně se podívat na sebe a realitu takovou, jaká je, odhalit a uvědomit si své nevědomé mentální vzorce a sebeklamy a rozvíjet schopnost zachování klidu (mindfulness)
• Úsilí za to stojí, neboť právě v práci můžeme poznat sami sebe a svou autenticitu

Pamatuji si, jak mi jako malému říkávali, že mít práci je to nejdůležitější a mít dobrou práci je v podstatě základ pro spokojený život. Abych dobrou práci mohl mít, je potřeba se dobře učit, snažit se a moc nevyčnívat z davu. Učení mi naštěstí vždy šlo a tak jsem dle tohoto přesvědčení mířil ke spokojenému životu.

Práce ovšem neznamená jen spokojený život. Naopak, setkáme se při ní s celou řadou těžkostí, které nejenže neočekáváme, ale ani na ně nejsme dopředu připraveni. Zejména pak v náročných rolích, ať už se jedná o roli manažera, majitele firmy nebo CEO, se od nás očekává, že budeme roli leadera plnit tváří v tvář nejistotě, vysokému tlaku a permanentním změnám. Tam, kde není cesta doposud vyšlapána, jsou na nás kladeny nejvyšší nároky. V jiných případech nám může život komplikovat šéf. Buď tím, že nám nedává prostor a přehnaně nás kontroluje, nebo naopak tím, že svou roli neplní a nepomůže nám v ničem. Celá řada úkolů se nám jeví jako naprosto nesmyslných, a přesto je třeba je udělat. Jindy je práce tolik, že z toho až propadáme panice. Strach z propouštění, politikaření, mocenské boje mezi jednotlivými útvary atd.

Ve výsledku práce mnohdy připomíná ledacos, jen ne původní představu naplňující seberealizace. Jeden problém střídá druhý, nikdy nekončící záplava emailů a to nemluvě o bezpočtu dramat. Cestou ke spokojenému životu se ocitneme na emocionální horské dráze, jednou jsme nahoře, jednou dole. Pozitivní emoce střídají ty negativní a to vše navíc v rychlém sledu. Přitom už ze samé povahy každého byznysu je jasné, že věci se mění a rozhodně nejsou stálé. Určitá část právě roste a je na vzestupu, jiná naopak klesá. “A co dál? Co bude dál?” Jak často si tyto otázky klademe? Jak často se v noci budíme se strachem, že jsme něco opomněli nebo že něco nestihneme?

Proč je to tak komplikované?

Znáte tu situaci, když se někomu představujete? “Dobrý den, jsem Tomáš Zetek, těší mě. Dobrý den, Jan Novák. Také mě těší. A co děláte?” Na co se v takové situaci pan Novák ptá? Na to, kdo JSEM, nebo na to, co DĚLÁM? To, kdo jsem, tu postupně splývá s tím, co dělám. Spojovat svou identitu s tím, co dělám, je prostě takový společenský konsenzus, díky kterému se rozehrává hra s vysokou sázkou o to, kdo jsem a jakou hodnotu mám (měřeno tím, kolik peněz vydělám a jakou pozici zastávám). O co víc máme vsazeno, o to větší emoce musíme spolu s prací nutně prožívat.

Co ze spojení vlastní identity s prací plyne? Odvozujeme zcela mylně naši sebehodnotu od toho, co děláme, a ta je tudíž závislá na vnějších okolnostech. Na tom, jak se nám aktuálně v práci daří, jak prosperuje celá firma, jakého mám zrovna šéfa, kolegy a zaměstnance. Tedy na okolnostech, které se ze své podstaty neustále mění a vyvíjejí.

Naší přirozenou inklinací je samozřejmě určitou sebehodnotu mít a zvyšovat ji. Nakonec, nikdo se nechce cítit jako nula. A ať už si toho jsme či nejsme vědomi, otevíráme tak uvnitř sebe bránu strachu, že jednou toto může celé padnout a s tím padne i to, kdo jsem. Navenek můžeme vypadat jistě, úspěšně, vyrovnaně, ale uvnitř prožíváme strach. Strach že uděláme špatné rozhodnutí, že nesplníme cíle nebo že nás vyhodí. Ten tichý vnitřní hlas, který nám našeptává, že to či ono se určitě nepovede nebo nevyjde, v sobě občas slyší každý z nás. Hlas plný pochybností a obav.

Ve snaze ho umlčet a udržet si svůj obraz vůči okolí i vůči sobě samým využíváme všemožné obranné a kompenzační strategie proti hrozbám, kterým jsme z vnějšího světa neustále nuceni čelit. Však je známe všichni. Kolega, který každou připomínku bere neskutečně osobně nebo naopak zaměstnanec, který se bojí jakkoli projevit, případně šéf, který je natolik despotický, že se ho bojíme byť jen ráno potkat u kávy.

Pomalu, ale jistě, se tak dostáváme do nenápadného kolotoče, ve kterém je to právě strach, který ovlivňuje naše vnímání věcí kolem nás a reakce na ně, ovlivňuje naši aktivitu, zabarvuje myšlení, krade sebevědomí, spánek i radost z práce a ze života. Sebehodnota postavená iluzorně pouze na úspěchu či jiných vnějších atributech se tím dennodenně dostává pod obrovský tlak. Čeho se ale tak bojíme?

Strach ze selhání.

Málokdo si je ochoten přiznat, natož veřejně, že se bojí, že selže a neuspěje. Všude slyšíme, jak je selhání přirozené a vlastně občas nezbytné, ale ruku na srdce – kdo by jako podnikatel, CEO, manažer nebo jako zaměstnanec chtěl skutečně selhat? Nikdo. O tomto strachu se pak raději ani vzájemně nebavíme, čímž v nás postupně vzniká přesvědčení, že jsme zcela jistě jediní, kdo cítí strach či pochybnosti. Jsme přesvědčeni, že jsme v tom sami, neboť o tom nikdo nikde nemluví a tudíž jsem určitě jediný, koho to trápí. Jediný, komu selhání reálně hrozí. Skutečností ale je, že v tom nejsme sami. Bojíme se prakticky všichni (a kdo říká, že ne, ten…). Proč se ale bojíme právě selhání?

Je potřeba se ptát, co si člověk vlastně představí, že se stane v případě, kdy selže? Tuto otázku musíme sami sobě s naprostou upřímností položit. Během hledání odpovědí nutně narazíme na své nejhlubší pochybnosti, které o sobě máme, na ten vnitřní pochybovačný hlas v naší hlavě. A nám nezbude, než se mu postavit čelem. Výsledky pátrání vypadají typicky následovně:  

To bude ostuda! Co řeknou lidé? A v případě, kdy se člověk rozhodne vybudovat vlastní firmu, je strach ze selhání často způsoben právě oním nepředstavitelným ponížením, jaké by to jistě bylo, kdybychom museli přiznat, že jsme zkrachovali.

Skončím bez peněz (a my, kteří máme větší sklon k dramatičnosti, se obáváme, že nutně skončíme pod mostem). Existenční strach, který je navíc vystaven takové nejistotě, jakou práce nebo podnikání skrývá, má na naše pocity nesmírný dopad.

Zklamu své okolí. Ty, o kterých jsem přesvědčen, že mi věřili. Své rodiče, kteří do mě vložili své naděje a mnohdy i nemalé prostředky. Investory, kteří do mé firmy vložili své peníze. Zaměstnance, kteří se rozhodli pro mě pracovat. Prostě pokud selžu, zklamu své okolí a rodinu.

Bojíme se selhání, protože kdesi v hloubi duše máme pocit, že nejsme dost dobří. Máme obavy, že to či ono prostě nebude fungovat a když už se něco povede, tak jsme přece měli jenom štěstí a jestli nám to štěstí vydrží, tak na to ani nikdo nepřijde.

Odvozovat svou sebehodnotu od dosaženého výsledku a úspěchu tak zjevně nemá smysl, neboť pochybnosti neustanou bez ohledu na výsledek.

Je to právě strach ze selhání a jeho hlubší příčiny v nás ukazující směrem na naši sebehodnotu, které způsobují to, proč je život leadera (a je jedno jestli ve startupu nebo ve velké firmě), tolik náročný. Koneckonců, kdyby to bylo jednoduché, nebyly by na nás kladeny tak vysoké nároky na to, abychom se právě vlastnímu strachu postavili.

Kudy z toho ven?

Steve Jobs na sklonku svého života řekl: „Vědomí, že brzy zemřu, je nejdůležitějším nástrojem, který mi pomáhá činit zásadní životní rozhodnutí. Protože téměř všechno – veškerá vnější očekávání, veškerá pýcha, všechen strach z trapnosti nebo neúspěchu – se tváří v tvář smrti ztratí a zůstává jen to, co je opravdu důležité. Vědomí, že zemřete, je nejlepší způsob, jaký znám, jak nespadnout do pasti přesvědčení, že máte co ztratit. Už teď jste nazí. Není důvod nejít za svým srdcem.“

Tato slova jsou výstižná, nicméně jistě mi dáte za pravdu, že bychom si uvědomili jejich váhu radši dříve, než až tváří v tvář smrti.

Vyvstává tedy otázka, co je třeba si uvědomit a jak s tím následně pracovat, abychom objevili svoji skutečnou hodnotu a byli beze strachu sami sebou. Aby král nebyl nahý…

Chceme-li cokoli změnit, musíme v první řadě vědět, s čím máme tu čest, tj. jak vypadá skutečnost. Schopnost podívat se pravdě do očí je tak prvním nezbytným krokem. Prozkoumat proč dělám to, co dělám, a s naprostou upřímností se podívat na to, jaké jsou mé skutečné vnitřní motivace a co pohání mé jednání. Zodpovědět si otázku čeho se ve skutečnosti tak bojím. Jakými cestami se tomuto strachu snažím vyhnout a jaké metody volím, abych své vnitřní pochybnosti o tom, že nejsem dost dobrý, zakryl a neslyšel. Tím se ovšem nutně vystavujeme vlastní zranitelnosti a to je to, co činí tento proces tak náročným. Ale jen v případě, že prozkoumáme a zbavíme se těchto metod sebeklamu, které používáme k tomu, abychom se pocitu strachu a nedostatečné vlastní hodnoty vyhnuli, se s tímto strachem můžeme vypořádat.

Můj sebeklam vypadal kupříkladu následovně: alfou a omegou úspěchu a životní spokojenosti je dům, dvě děti, černý bavorák, vysoká pracovní pozice a z ní plynoucí množství peněz. Nějakou dobu to fungovalo. Dokud jsem se během jednoho roku neocitl bez práce, rozešli jsme se s manželkou a podezření na závažnou nemoc mě nechalo procitnout ze sna (sebeklamu) na hemato-onkologii. V každém případě rovnice, která “zaručovala”, že když budu mít hodně peněz a vysoké postavení, budu konečně dost dobrý a lidi mě tak budou mít rádi, mě dovedla až na samý okraj.

Dnes už si říkám naštěstí. Rovnice se ukázala jako iluzorní, ale hlavně zcela nesmyslná.

Teprve tím, že pochopíme a porozumíme svým skutečným vnitřním motivacím a strachům, uvidíme situaci takovou, jaká doopravdy je. A uvidíme také, jakou cenu za zbavení se pocitů obav a nejistot platíme. A ta mnohdy bývá příliš vysoká.

To, co nám otevře oči, je schopnost uvědomovat si sama sebe, nikoli jen naplňovat představu o tom, jaký bych měl být, abych….byl dost dobrý, vysloužil si pozornost nebo aby mě lidé měli rádi. To, co nám otevře oči, je schopnost porozumět sám sobě.

Co nám brání být sami sebou?

Jak je možné, že uvnitř nás vůbec působí něco, co nás nutí nevěřit si, bát se a pochybovat? Odkud se ten pocit, že nejsem dost dobrý, bere?

Platí, že náš život netvoří jen to, jak o sobě smýšlíme, a už vůbec ne to, jak se prezentujeme. Nezáleží jen na našich volních rozhodnutích. Kdyby to bylo takto jednoduché, mohli bychom si například jednoduše říct (a chytří na to jsme dost): rozhodl jsem se, že se přestanu bát, rozhodl jsem se, že si začnu věřit, rozhodl jsem se, že se nebudu rozčilovat, nebudu se podceňovat, přijmu eventuální neúspěch bez pocitu selhání atd. atd. A klidně si to můžeme říkat každé ráno před zrcadlem.

Všichni ale moc dobře víme, že takto to v člověku dlouhodobě nefunguje. Tento přístup možná přinese krátkodobou úlevu, ale nikoli pravdu, natož změnu skutečnosti. Jsou zde totiž mechanismy, které pracují navzdory našim rozhodnutím a přáním. Proto, abych byl sebevědomý, věděl jsem, jakou mám hodnotu a od teď dál byl už jen a jen autentický, si to nestačí pouze říct. Proč to tak je?

Psychika každého člověka se skládá, zjednodušeně řečeno, z toho, čeho si vědom je, a toho, čeho si vědom není (oblast nevím co nevím, nevědomí). Ambicí tohoto článku není popsat, proč to tak je, nicméně pro teď je nutné z této skutečnosti vyjít. Právě v oblasti “nevím, co nevím” je uloženo mnoho vzorců uvažování, postojů, chování a jednání. Jedná se o mechanismy, které jsme si osvojili v průběhu svého dosavadního života počínaje nejútlejším dětstvím. Mají za úkol chránit náš obraz, naši představu o tom, jací bychom měli být, abychom byli pro ostatní dost dobří a aby nás naši blízcí měli rádi. Neboli chránit naši masku, kterou prezentujeme vnějšímu světu. Tyto vzorce tudíž fungují jako kompenzace všude tam, kde se cítíme méněcenní a nedostateční. Tedy tam, kde si nejsme vědomi vlastní sebehodnoty, kterou díky tomu musíme odvozovat od vnějších atributů, tedy od toho, co si o mně myslí nebo říkají druzí, zda budu či nebudu úspěšný. Od toho, zda selžu či nikoli.

Jsme-li pak vystaveni strachu ze selhání (a akutně hrozí, že snad budeme prožívat nepříjemný pocit z toho, že nejsme dost dobří nebo že nás a naši masku někdo prokoukne), tyto vzorce se automaticky aktivují a my podle nich jednáme, aniž si tuto skutečnost uvědomujeme. Fungují jako autopilot a berou nám možnost se svobodně rozhodovat o tom, jakou reakci v té které situaci zvolíme. Vždyť kolikrát jsme se v životě setkali s tím, že někdo jednal vysloveně “iracionálně”, dogmaticky trval na svém názoru nebo nepochopitelně vybuchl vzteky.

Skutečnost, že si těchto vzorců nejsme vědomi (jsou uloženy v našem nevědomí), je právě oním důvodem, proč působí našim vědomým rozhodnutím nebo přáním navzdory.

Ve světle předchozího je zřejmé, že cestou k vyřešení těchto omezení není obracet pozornost jen k vědomé části sebe samých a postavit svůj růst pouze na zdokonalování toho, čeho jsme si o sobě vědomi. Je třeba se seznámit právě s těmi vzorci chování, kterých si o sobě vědomi nejsme.

Obrácením pohledu do svého nitra a s upřímností sami k sobě se můžeme seznámit s jejich povahou a uvědomit si, že fungují pouze jako iluzorní ochrana, která nám má zdánlivě pomoct se zbavit pocitu strachu a umlčet hlas pochybností, nicméně ve skutečnosti se jedná o stereotypní obranné či únikové mechanizmy, které nemáme vůbec pod kontrolou a žijeme pod jejich diktátem.

Je-li něco naší součástí, ale my to nevidíme, neznamená to, že to nepůsobí; znamená to, že výsledky tohoto působení nejsme schopni ovlivnit. Ovšem co si zvědomíme (tj. o čem víme), k tomu můžeme zaujmout aktivní postoj a tak to začít měnit!

Jak uvést změny do praxe.

Jedna věc je o svých vzorcích vědět, druhá věc je konat. Jít s kůží na trh je úplně jiný sport. Odhalit svému okolí, jak se skutečně cítíme a jaké pocity nosíme v hloubi svého srdce, znamená otevřít před světem jedno ze svých nejcitlivějších míst. To zároveň ale vyžaduje obrovskou osobní odvahu. Víme už z pohádek, že právě odvaha je tím, co je potřeba pro překonání vlastního strachu. Vždyť mýtické příběhy boje člověka s drakem provázejí lidstvo od nepaměti. Toto odhalení také znamená ukázat, že nejsme roboti, nýbrž lidské bytosti, na což místy zapomínáme. Ale stojí to za to. Kolik dramat může odpadnout tím, když místo zběsilého křičení jeden na druhého, ukážeme svou lidskost přiznáním, že se buď bojíme nebo že si prostě nevíme rady.

Postupně začneme být schopni rozumět sami sobě a postavit se za to, kým jsme, i vůči svému okolí, ať už se to týká věcí pozitivních nebo pozitivních méně. Objevíme v sobě to, co je úplné a tudíž opravdové. A tato opravdovost, autenticita, je také to, co k nám ostatní lidi bude přitahovat. A je to také to, po čem v hloubi duše toužíme. Být tím, kým jsme, a nestydět se za to.

Schopnost zachovat klid.

Strach a pochybnosti se nás zmocňují nejvíce v situacích, ve kterých se střetáváme s nejistotou a prošlapáváme zcela nové cesty. Bojíme se selhání a tím pádem neznámého. V takových chvílích se zdá, že přirozenou lidskou tendencí je přidat, zrychlit, pracovat ještě víc. Předpokládáme totiž, že čím víc budeme “makat”, tím se rostoucímu strachu ze selhání vyhneme. “Já potřebuju plán a to hned” nebo “Musíme okamžitě zareagovat” jsou věty, které tak často slyším ve vypjatých a krizových chvílích.

Každá duchovní tradice a moudrost nás ovšem učí jiné dovednosti. Učí nás důležitosti ztišení své mysli a obrácení pozornosti sami k sobě. Proč asi? Právě když nám u … hoří koudel, je schopnost ztišit mysl a zachovat rozvahu rozhodující. Schopnost zachovat klid během vypjatého meetingu je tím, co odliší leadera od ostatních. V situaci, kdy všichni začnou panikařit, ke komu se přirozeně upne pozornost? K tomu, kdo je schopen zůstat v klidu a přemýšlet jasně. A přiznejme si sami sobě – jakého šéfa bychom si přáli v kritických chvílích mít? Klidného a rozvážného, nebo zbrklého, panikařícího (a někdy taky ječícího)? A jakým leadrem jsme my sami? Ne nadarmo se ve vypjatých chvílích říká “nevím, kde mi hlava stojí.” To myslím vypovídá za vše.

Schopnost zklidnit svou mysl a soustředit se jsou klíčové k uvědomění si toho, proč dělám to, co dělám, nebo proč jsem právě teď naštvaný. Kde jsme si příčin našeho jednání vědomi, tj. nejedná za nás autopilot, máme možnost volby. Máme informaci o tom, jestli opět nejednáme proto, abychom překryli onen výše zmíněný strach ze selhání, a můžeme se tak svobodně rozhodnout, jestli nám např. stojí za to obětovat dnešní večer s rodinou kvůli aktuálnímu pracovnímu problému. Opravdu musíme dnes zůstat v práci do noci, nebo je to “jenom” strach ze selhání, který určuje, co musíme? Ani na jednom případě není nic špatného, pokud ovšem vím, z jakého motivu jednám.

Lepší člověk. Lepší leader.

Skutečně se podívat do zrcadla, objevit a odhodit své iluzorní vzorce a sebeklamy, které používáme, abychom se vyhnuli pocitu strachu, vyžaduje skutečnou odvahu. Ne vždy uvidíme to, co se nám bude líbit, ne každou zpětnou vazbu, kterou dostaneme, chceme slyšet. Ale zároveň neřešíme problém nikterak jednoduchý – strach ze selhání a naši schopnost se vyrovnat s vysokými nároky, které jsou na nás každý den v práci i mimo ni kladeny. Odhodíme-li ale všechny masky, které jsme doposud museli nosit jenom proto, abychom se zbavili strachu z toho, že nejsme dost dobří, aby nás lidé měli rádi nebo abychom si získali pozornost, ukážeme se svému okolí takoví, jací doopravdy jsme. Skuteční a tudíž úplní, se vším všudy. Dojdeme k vlastní autenticitě.

Fakt, že jakýkoli byznys a tím pádem i jakákoli pozice jsou ze své podstaty nestálé a nejisté, nezměníme. Jestli se ale postavíme svým strachům, oněm pochybovačným tichým hlasům v naší hlavě, to změnit můžeme. Právě tudy vede cesta k přežití oné každodenní horské dráhy. V práci strávíme většinu ze svého produktivního života, tak proč toho nevyužít? Autenticita je jenom jedna. Jejím objevením dozajista ovlivníme i svůj soukromý život. Vždyť člověk, který není spokojen v práci, těžko bude spokojený doma.

Završil bych tento článek ještě jedním, tentokrát krátkým, citátem významného švýcarského lékaře a psychoterapeuta C. G. Junga – „Nesnažte se být dokonalí. Buďte úplní.“

Tomáš Zetek | www.meaning.cz