Články

Psychologie Leadershipu.

11.11.2018 Autor Nezařazené 0 komentáře na “Psychologie Leadershipu.”

Ať už v životě děláme cokoli, vše začíná tím, jakou máme osobnost. Rolí máme více, ale člověk jsme jen jeden. Jejich striktní oddělování na profesní a soukromý život dlouhodobě nedává moc smysl, protože se vzájemně ovlivňují bez ohledu na naše přání. Večer sedím v práci, ale emočně mě to táhne domů. Nebo naopak jsem doma a zaneprázdněn myšlenkami na pracovní povinnosti. Projekty, milníky, úkoly, prezentace. Zvládám je dle svých představ?

Výsledkem těchto rozporů je stres, nervozita, nesoustředěnost, emoční labilita, únava a nechuť či strach. Bez ohledu na to, zda je zdrojem těchto rozporů vypjatá situace v práci nebo aktuální rozkolísanost soukromého života, jejich řešení začíná vždy u nás samotných.

Své postoje, názory, schopnosti, ale i stinné stránky či pocity obav a nejistoty (tj. vnitřní překážky )si nosíme vždy a všude sebou. Jejich příčiny tkví v našem vlastním nitru a právě sem je také nutné zaměřit pozornost, chceme-li se s nimi úspěšně vypořádat.

 

Jak se vnitřní překážky projevují navenek?

Mezi nejčastější z jejich projevů patří, z pohledu šéfa či personalisty, následující témata:

  • Lidé neřeší věci narovinu, napřímo a včas
  • Místo řešení problémů dochází k vnitrofiremním bojům
  • Pocit, že s některými lidmi se prostě nedá vyjít
  • Někteří lidé jsou příliš vztahovační a jiným je naopak vše úplně jedno
  • Problémy s vnitřní motivací
  • Arogance či agresivita některých lidí
  • Hledání chyb všude tam venku atp.

 

Za těmito problémy nelze hledat nedostatečné profesní dovednosti, nýbrž vycházejí z nevyzrálých postojů, které k okolnímu světu zaujímáme. Lze je shrnout pod osobnost, která je ve vleku vnějších událostí, což se typicky  projeví tím, že člověk ztrácí pocit možnosti volby (a tím pádem rozhodování). Problém je buď tam někde venku (“ale oni nám to neposlali včas…”), v nízké vnitřní motivaci, případně v nahromaděných minulých zkušenostech (“to nepůjde…” či “to už jsme zkoušeli…”).

 

Problém je potřeba řešit tam, kde vzniká.

Rozvojem a prací na manažerských, komunikačních, prezentačních a jiných dovednostech rozvíjíme jednotlivé techniky, ale nikoli osobnost! Vnitřní překážky ovšem pramení z naší mysli a projevují se zpravidla tehdy, když se to hodí nejméně. Pro lepší názornost si vezměme dva charakteristické případy.

 

Prezentace před větším publikem a pověstná tréma.

S touto trémou se asi setkal každý z nás. Její zredukování na stud a stres pak směřuje k technikám jak správně a hluboce dýchat, mít připravené první dvě věty atd. Tím ovšem nijak nezasáhneme příčinu této trémy, která pramení ze strachu ze selhání a z obav, co našemu výstupu řeknou lidé. Tyto pocity se dýcháním zkrátka vyřešit nedají.

Rozvaha a klid během vypjatého meetingu.

Někteří lidé mají tu schopnost, že nás dokáží vytočit už jenom tím, že vejdou do dveří. Ocitneme-li se následně v hádce, je právě rozvaha schopnost zachovat klid tím, co odlišuje leadera od ostatních. Jak ale pracovat s emocemi, které nás zaplavují zcela automaticky a pod jejichž vlivem nejednáme vždy ve svém nejlepším zájmu? Klást otázky, na které se nám nakonec dostává o to více iritujících odpovědí? Nebrat si problém osobně, když ovšem zcela zřejmě osobní je?

 

Nevyzrálé postoje vs. zralá osobnost.

Lze na tyto otázky najít odpovědi a vymanit se konečně z těchto emocí? Vždyť každý z nás byl v životě na nějakém manažerském školení minimálně dvakrát, přesto zásadní témata v oblasti mezilidských vztahů, řešení příčin stresu nebo schopnost vůbec porozumět některým lidem zůstávají nevyřešena.

Právě zde nám mohou pomoci nástroje z oblasti psychologie, která (zbavena předsudků), řeší příčiny tam, kde vznikají – v hloubi naší duše. Jsou praktické a použitelné jak v práci, tak i doma a mohou nám zásadně pomoci změnit k lepšímu svůj celý život.

Jak z tohoto pohledu vypadá přístup k některým klíčovým otázkám rozvoje osobnosti?

 

Komunikace.

Mezi lidmi je základem všeho komunikace. Tu ovšem nic nekomplikuje více než emoce či mínění, které nás mnohdy během náročného jednání zaplaví. Až už je jejich původ jakýkoli, jsou to právě emoce, které na první pohled kříží naše původně racionální záměry. Odkud se berou?

Emoce.

Jakkoli se nám emoce jeví jako zřejmý a viditelný problém, je potřeba na ně nahlížet spíše jako na kontrolky, které signalizují na hlubší příčiny v nás. Poslové špatných zpráv bývají stříleni, ale přistupovat podobně k emocím se nám dlouhodobě nevyplatí. Jejich potlačováním či popíráním nezmizí, naopak se v nás začnou hromadit a jakmile pohár přeteče, projeví se formou náhlého výbuchu vzteku nebo nás naopak uvrhnou do apatie a paralýzy. Svým emocím je potřeba se naučit rozumět, nikoli se tvářit, že žádné nemáme. Máme a máme jich více než dost.

Naše citlivá místa – hlubší příčiny v nás.

Jsou to právě emoce, které nás upozorňují na naše citlivá místa. S čím jsme v sobě vyrovnáni, se nás nemůže nijak dotknout. Ať už se projeví v podobě vzteku, agrese nebo ztrátou schopnosti vydat ze sebe hlásku, vždy nás mohou navést směrem k našim citlivým místům, ve kterých se prožíváme méněcenně, protože jsme se s nimi nenaučili dostatečně dobře pracovat. A proto nás jejich odhalení tolik ohrožuje.

Druzí nám nastavují zrcadlo.

Že se skutečně jedná o příčinu uvnitř nás si nejlépe uvědomíme v situaci, kdy např. vejde kolega do místnosti. Někdo má radost, jiný pění vzteky a s třetím to ani nehne. Jaký tedy je, onen kolega? Pro jednoho milý chlapík, pro druhého arogantní náfuka. Zřejmě platí, že naše vlastní reakce na něj je ve skrze subjektivní a tudíž pouze ze své vlastní optiky jej nejsme schopni dost dobře (objektivně) posuzovat. Pokaždé, když nás někdo nebo něco nenechá chladným, je v prvé řadě potřeba se ptát, proč zrovna mě tak rozčiluje?

Konflikt versus konfrontace.

Konfliktů se jedna část lidí bojí, druhá je vyhledává. Za strachem z nich najdeme naši neschopnost říkat “ne” a obavy z toho, co si o nás pomyslí (a řeknou) druzí. Za jejich vyhledáváním pak hledejme dokazování si vlastní moci a důležitosti. Nikdo se ovšem ještě nikdy nestal moudřejším tím, že přetlačil v argumentaci kolegu nebo naopak ze situace zcela utekl.

Vnitřní překážky nebo silné stránky?

Zdravé sebevědomí získá člověk tím, že překročí svůj stín. Některé směry osobního rozvoje se zaměřují pouze na rozvoj svých “silných stránek”. Ale lze před svými obavami, méněcennými pocity utíkat věčně? Na příkladu s trémou před prezentací lehce dojdeme k závěru, že problém není v naší neschopnosti mluvit (normálně nám to jde!), ovšem v dané situaci nás něco omezí. Tím, že se v dané situaci tato vnitřní překážka spolehlivě vynořuje, jsme jí podmíněni a nemáme vůči ní svobodnou vůli jednat. Tuto svou méněcennost překonáme jedině tím, že se jí postavíme čelem a důkladně ji prozkoumáme, jinak nás bude strašit navěky. Na podobném mechanismu fungují i další vnitřní překážky jako jsou nerozhodnost, neschopnost říct “ne”, permanentní zaneprázdněnost či arogance. Více o nich v tomto tomto článku.

 

Zralá, kompetentní osobnost.

Dokud nás svírají obavy na straně jedné nebo potřeba mocenských soubojů na straně druhé, zůstáváme pod vlivem vnějších okolností. Že se nám jeví, že nemáme možnost volby, je jen sebeklam, kterým ochraňujeme sami sebe před vlastními nepříjemnými pocity. Člověku ale za žádných okolností vzít jednu věc nelze, a sice svobodně se rozhodnout, jakou si zvolíme reakci na vnější událost. Ovšem nepleťme si příjemné s přínosným. Láteřit na okolní svět je samozřejmě jednodušší, než vzít zodpovědnost do vlastních rukou. Chtít po někom, aby za nás vyřešil problém s naší vnitřní motivací je svým způsobem naivní postoj, podobně jako chtít, aby věci byly jinak, než jsou. Už se staly. Můžeme energii věnovat protestnímu postoji nebo tomu, jak k dané situaci přistoupit co nejlépe. A tuto volbu máme ve svých rukou vždy.

 

Nakonec, ať už se rozhodneme, že chceme být lepším šéfem, partnerem, přítelem či rodičem, vždy vše začíná a končí tím, jací jsme jako člověk.